Utrpení mladého Hamáčka

Utrpení mladého BoháčkaHamáčka

Mocenská hra, jejíž podstatnou součástí je obsazení postu ministra kultury, nekončí. Předseda ČSSD Jan Hamáček potvrdil, že sociální demokracie vyčká, zda prezident Zeman jmenuje nominanta ČSSD Michala Šmardu ministrem kultury do poloviny srpna.

Pro všechny, kdo od ČSSD čekali rázné bouchnutí do stolu – a snad i odchod z vlády Andreje Babiše, je stávající situace zklamáním. Vše totiž nasvědčuje tomu, že ČSSD minimálně do poloviny srpna bez výhrad akceptovala scénář Miloše Zemana. Novinové titulky a místo v televizních zprávách tak bude dál plnit okrajová a pro většinu veřejnosti únavná kauza. Kauza, v níž každý ze zúčastněných nese své náklady. Ústředním fackovacím panákem se však momentálně zdá být sociální demokracie.

Nutno přiznat, že ČSSD se do této nezáviděníhodné situace dostala z velké míry sama. Za jeden z počátků současné mizérie lze z pohledu ČSSD označit červen 2018. Tedy dobu, kdy si ČSSD ve vnitrostranickém referendu odhlasovala, že vstoupí do koalice s hnutím ANO s podporou komunistů.

Česká strana sociálně demokratická – nutno podotknout, že demokraticky – rozhodla, že nejméně špatným řešením pro ČSSD mimořádné povolební situace je vstup do vlády s hnutím ANO Andreje Babiše. Nyní – více než rok od tohoto rozhodnutí – je nutno přiznat jediné. Toto klíčové rozhodnutí nebylo pro budoucnost sociální demokracie správné.

Zastánci vládnutí s hnutím ANO s oblibou zdůrazňují, co všechno se sociální demokracii v koaličním projektu podařilo prosadit. To je snadno ověřitelný fakt. Stejným faktem ovšem zůstává, že voliči tyto úspěchy dostatečně neoceňují. Jak jinak totiž vysvětlit, že sociální demokracie jde ve volbách od porážky k porážce? Série volebních neúspěchů byla korunována volbami do Evropského parlamentu, kde ČSSD nezískala ani jeden mandát. Aktuální průzkumy volebních preferencí nedávají příliš velké šance na to, aby by se ČSSD od svého preferenčního dna výrazněji odrazila.

Voliči v parlamentních volbách v roce 2017 ČSSD ohodnotili za předchozí vládnutí s hnutím ANO 7,3 % hlasů. Tento volební výsledek lze legitimně interpretovat i tak, že volič byl tak laskav a působení ČSSD ocenil pomyslnou žlutou kartou. Pokud by vytáhl kartu červenou, dostala by ČSSD méně než 5 % hlasů a svou politiku by mohla prosazovat pouze z mimoparlamentních pozic.

ČSSD mohla tento historický volební neúspěch vzít jako varování a zároveň velkou šanci. Šanci, aby si důkladně vyhodnotila, proč jí její voliči přestali rozumět. Proč jim přestalo stát za to, aby ji podporovali. Proč odešli jinam. Kdyby to udělala, možná by došla k tomu, že voliči ji vnímají jako stranu, která se spíš než o jejich potřeby stará o lukrativní státní korýtka.

Pokud vládní angažmá s trestně stíhaným Andrejem Babišem, který už jednou sociální demokracii prakticky srazil na kolena, tomuto vnímání sociální demokracie nahrálo, pak aktuální tahanice o jména Staněk a Šmarda voliče v jeho závěru jen utvrzuje. Sociální demokracie je stranou, které jde primárně o přisátí konkrétních lidí ke státním cecíkům.

Situace přitom nemusela dojít tak daleko, kdyby sociální sociální demokracie po volbách v roce 2017 správně vyhodnotila situaci. Stačilo vygenerovat nového lídra, dosud nespojeného s nejvyšší politikou, který by jasně a uvěřitelně dokázal v opozici bojovat za zájmy obyčejných lidí, které jsou tak často v rozporu se zájmy Andreje Babiše. Místo toho si ČSSD do svého čela zvolila Jana Hamáčka, který všechno vsadil na jednu kartu a sociální demokracii dovedl až do náruče hnutí ANO.

Jan Hamáček mnohokrát zdůrazňoval, že Česká strana sociálně demokratická potřebuje restart. Ano, ČSSD potřebuje restart více než kdy předtím. Všem, kterým záleží na budoucnosti české sociální demokracie, je nyní po tom všem snad už jasné, že restart musí proběhnout bez Jana Hamáčka v čele strany.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..